KDYŽ V R. 1985 POŘÁDALO ARTCENTRUM VÝSTAVU s názvem Veselé a komické v současném Českém umění v italském Cinisello Balsamo, byl zde po právu zastoupen i Pravoslav Rada. Stejně tak by patřil na výstavu současné České grotesky. Stěží lze uvěřit, že svým meditativním humorem obohacuje autor České uměni již téměř 40 let. Příští rok totiž k Šedesátému pátému roku věku ještě přidá plných čtyřicet let samostatné práce v oboru užité i volné keramiky. Tolik let uplyne od chvíle, kdy Pravoslav Rada v r. 1949 absolvoval v ateliéru prof. O. Eckerta na pražské Vysoké Škole uměleckoprůmyslové. Od té doby jsme si zvykli - a možná, že až příliš samozřejmě - počítat s mnohokrát prověřeným faktem, Že Rada po všechna ta léta zajišťoval vysokou profesionální a uměleckou úroveň Československé keramiky, že stanovil měřítka, která se stala závazná pro všechny mladší, kteří nastupovali po něm a kteří se s vysoko položenou laťkou museli vyrovnat, jestliže chtěli obstát nejen doma, ale i v zahraničí. Dnešní jubileum dává příležitost znovu ocenit schopnost Radova díla přicházet stále s novými podněty, stále znovu překvapovat, a přitom velkoryse a moudře budovat celek keramické tvorby jako jednotlivý, stylově cílevědomý útvar vzácné osobitosti formy i obsahu. Radovu dílu jsme leccos dlužní. Také proto, že nedostatek vůbec jakých dějin nejnovějšího českého uměni vede k tomu, že nemáme ani příležitost docenit, jak významně se právě v celku Českého uměni uplatňuje těsně sepětí různých úborů volného a užitého uměni. Jsou myšlenky, které se v kulturním povědomí plně historicky prosadí teprve tehdy, proniknou-li celým organismem umělecké aktivity, stanouli se denním chlebem kultury. Zjistíme, že nejedná poloha českého uměni dochází v díle Pravoslava Rady nejen platného stvrzení, ale nejednou z Radovy tvorby jako ze svéprávného pramene čerpá. Tradici čtyř generací Radů byla v r. 1980 věnována výstava v Galerii Mladé fronty v Praze. Připomněla, že výtvarné nadání rodu se datuje již od 19. století. V Železném Brodě se narodil Petr Rada (1857-1915), pedagog a sám osobitý interpret akademické malířské tradice, podle zpráv člověk se smyslem pro humor, uplatňovaný na prknech jeviště, kde působil jako herec i divadelní výtvarník. Také Radův otec Vlastimil Rada (1895-1962), Čelní představitel besední krajinomalby dvacátých a třicátých let si ve figurální složce svého díla, v obrazech a ilustracích, vyhradil místo i pro humor. V rámci tradice alšovsky básnivého, důvěryplného vztahu k Životu. Pravoslav Rada (nar. 1923 v Železném Brode) studoval nejprve sochařství na odborné kamenicko-sochařské škole v Hořicích. Na Vysoké Škole uměleckoprůmyslové nejprve v ateliéru prof. Jana Laudy (1943-47) upevnil cit pro velkoryse pojatý plastický objem. Šest měsíců pobyl na stipendiu v Kodani na tamější uměleckoprůmyslové Škole a v ateliéru Nathalie Krebsové. Studium pak dokončil v ateliéru prof. O. Eckerta, kam se ještě vrátil jako aspirant v letech 1958-60. To se ale již plně rozvinula řada jeho samostatných prací. V monumentální tvorbě mu byla významnou oporou spolupráce jeho ženy Jindřišsky Radové, jejíž dílo - blízké názorem i vysokou řemeslnou náročností - tvoří k Radově tvorbě nejednou neodmyslitelný protějšek. Na formování sochařského názoru Pravoslava Rady mel vliv zájem o otázky moderního umění. Po svém si sochař vyložil podněty kubistické skladby, po svém iniciati- vu surrealistických asambláži a nalezených objektů. V zásadě vychází Rada z optimistického názoru klasických avantgard a v umění vidí nástroj zmnoženi kladných sil života. Je to tradice, kterou zastupuje například J. Miró, nebo A. Calder. Radova generace ovsem již nezapře, zeji formovala i druhá světová válka a v jistém smyslu i krize moderní kultury. Tato lidská i umělecká zkušenost zřejmě rozhodla o složitějším psychologickém profilu Rado- va díla, o zvláštních zálibách v námětech, výrazu tváří i určitých charakteristických stylových prvcích Radových postav a postaviček. Loňská výstava práci dánských členů mezinárodni skupiny "Cobra" v Praze například upozornila na to, že i Pravoslav Rada patři k těm, kdo se po válce podíleli na navazování prvních mezinárodních kontaktů našeho uměni. Za svého pobytu v Dánsku se zřejmě řízenou náhodou (bydlel v budově školky, kam Jorn dával své děti) seznámil s vynikajícím dánským malířem a příležitostně i keramikem Aasgerem Jornem, jednou z vůdčích osobnosti Cobry. Setkal se s ním znovu v polovině padesátých let za studijního pobytu v italském Albisole, jednom ze světových center keramické práce. K oblíbeným námětům Členů Cobry patřila i zvířecí tématika. Souvisela s dvojí inspirací Cobry - i blízkým vztahem k přírodě a s obnovenou úctou ke starým mýtům. Součástí programu Cobry byla cesta k prvopočátkům lidského myšlení v obrazech, cesta k praobrazům, které vyjadřovaly zakotvenost lidského vědomi a podvědomí v tajemnu přírodní reality. Byla to součást polemického vztahu k technice a modernímu světu vůbec, cesta obrody. Spolu s tim byla proklamována spontanelita fantazie a osvobozující síla impulzivního tvárného gesta. Některé z těchto prvků uměleckého názoru z doby krátce předválečného, válečného a nakonec i poválečného vývoje se znovu dostávají na pořad aktualit v kulturním klimatu postmoderny. Cobra patří k jednomu ze stavebných prvků nově vytvářené tradice. Dílo Pravoslava Rady svým konečným profilem již koření v poválečné skepsi. Ta se projevuje rysy meditativního prohloubení obsahu, které vyvažují na prvý pohled čitelnější rysy nevázaně hravé, občas paradoxně pointované, dobromyslně kritické grotesknosti. Zájem o groteskní výrazové přehodnoceni není v Radových keramic-kých pracích něčím, co vyplývá z měřítka komorní plastiky, ale výsledkem přesvědčení, že duchovní život má své hluboké kulturní kořeny, v nichž karnevalová groteskní fantastika hraje trvalou, ničím nezastupitelnou roli. Postavy své osobní mytologie Pravoslav Rada ovšem důsledně prověřuje životem. Jeho figury jsou vznešeně směšné a proto jen napůl hrozivě, spojeni velikosti a bídy lidství a života vůbec v Radovi nachází suverénního inter-preta. Radost a žalost jsou zde rubem a lícem jedné a téže mince. Spojení fantazie a reality, v keramice konkrétně spojení volné představy a užitné funkce, mají nejrůznější podoby. Kdo by nevzpomněl na figurální interpretaci hodin, na figurální dózy, kdo by v paměti neuchoval báječný experiment s použitím fotografické reprodukce v keramice, což Radovi dovolilo vytvořit řadu vynikajících portrétů přátel? Poznamenejme ještě, že ke světu skutečnosti dnů všedních i svátečních přidal Rada umělý svět plný dětské radosti z krásy chvil všedních i svátečních. Takový nadhled není ničim samozřejmým, je to nejen věcí schopnosti vstřebávat Život v plnosti jeho rozporů, ale také vůle tyto rozpory velkoryse překlenout. Čím, no přece tím radovským smutným, veselím, či veselým smutkem, jak to kdo dovede a právě chce číst!

JAN KŘIŽ 1985